O toužení

Všimli jste si toho? Jako kdyby byly naše touhy zakleté; případně jako kdyby je spravoval nějaký poťouchlý permoník, který by po dosažení vvyhlédnutého cíle „přešteloval“ tlačítka, a jako pověstnému oslu, který se žene za mrkví visící na provázku od udice vychytralého kočího, nám před oči pověsil další etalon. Takový, po kterém už budeme určitě naplnění a šťastní.

Ať se už jedná o šminky, o chlapa nebo o změnu životního stylu, málokdy jde jen a pouze o dotyčné „ceny“ . Kolikrát jste si už po delší době osamění našli partnera, abyste po týdnu zjistili, že jste na tom psychicky i duševně úplně stejně, jako když jste byli single? A to by si jeden řekl, že „ten pravý partner“ je zaručeně náplast, která nás opraví a nastaví podle našich přání.

Touhy jsou jako ta pytlácká oka, která leží nastražená na cestě a číhají na kořist, která nebude dost opatrná. Když vystřízlivíte, zjistíte, že je to „zase jenom make-up“ , popřípadě že je sice fajn, že máte spřízněnou duši, ale najednou se nějak dost často „montuje“ na místo vašich koníčků a zálib a najednou je tu někdo, skrz koho jste ochotné překopat svoji rutinu, protože to jinak jednoduše nejde, ale jinak je všechno jak bylo předtím – včetně vaší hlavy, vašich myšlenek, vašeho individuálního pocitu štěstí a vaší celkové spokojenosti.

Člověk sice milionkrát za dosavadní život četl, že štěstí nemůže hledat venku, ale ten pocit osamění je přece tak reálný, že partner musí být ta ingredience, která nám chybí. Hromada duchovní literatury je ale někde na úrovni „bengálského ořechu“ . Když si řeknete: „Citron“ , vybavíte si vůni, kyselost i hořkost kůry, když byste se do ní zkoušeli zakousnout. Když si řeknete: „Bengálský ořech“ , mozek si nevybaví nic, protože bengálský ořech nezná. Podobně i duchovní a svépomocné knihy (a mnohé alternativní blogy) jsou psané málo polopaticky, moc květnatě a celkově tak, že z toho člověku akorát tak brní hlava a obrazy žádné pořádně nevznikají.

/*to jsou pak zajímavé knížky o Anastasii od ruského autora Megreho, kdy v třetím dílu Anastasiin syn říká, že když poslouchá pravdu, vznikají mu v hlavě obrazy, ale když čte ty knížky o dinosaurech a historii Země, žádné obrazy nevznikají*/

Tak nezbývá nic jiného, než si cestu projít sám, dávat pozor na to, co na ní je a zjišťovat si všechno po svém. Když to člověk vezme v kontextu celého svého života, častokrát si všimne, že mu ty správně věci chodí v ten správný čas, a tím pádem není důvod jakkoliv vyšilovat. Jenže vykládejte to rozbouřeným hormonům, které se dožadují konkrétních cílů nebo věcí. Vysvětlujte jim, že de facto touží po iluzi. Vysvětlujte hormonům, že jim ve skutečnosti nejde o sex, ale o vnitřní klid 🙂 🙂 .

Dívat se na svoje vlastní touhy optikou nevyrovnanosti svojí duše je rozhodně dobrý start. Hromada drobnějších věcí se dá tímto způsobem velice rychle eliminovat, a ty větší se dají aspoň trochu smrsknout. Co si vybavíte, když máte před očima obraz vytoužené věci? Dokonalost svého vzhledu? Absolutní klid? Dokonalé štěstí a vyrovnanost? To jsou všechno hodnoty, které se dají budovat i bez pořizování tuny nepotřebných věcí, nebo zběsilého hledání partnera za jakoukoliv cenu. Jak se ale říká, abys mohl najít, musíš vědět, co chceš hledat. V tomto směru jsou touhy podobné těm pohádkovým bludičkám, které tančily nad močály a lákaly poutníky na scestí …

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *