Nemoc českých hudebních bossů

Přibližně měsíc zpátky skončila Eurovize – hudební soutěž, spočívající v dodání jedné úplně nové písně a následném zasílání hlasů té věci, která se povedla nejlíp. Kromě toho, že to v médiích vypadá, jako kdyby Eurovize skončila minimálně před rokem a ne jen několik týdnů zpátky, je vidět, že klasicky česká produkce boduje jen málo. Nejedná se o to, že bychom tady neměli šikovné autory. Problémem je spíš fakt, že vrcholový hudební byznys ovládá pár lidí, kteří byli v kurzu už za minulého režimu, kdy „vykrádali“ zahraniční rádia a přetextovávali českým zpěvákům cizí práce.

Když už se něco podaří, autoři jsou navyklí pracovat konkrétním způsobem, tak se stává, že jednu písničku zpívá už třetí zpěvačka v řadě a česká média to považují za normální. Když byl František Janeček ženatý s Marylou Rodowicz, polskou folkovou zpěvačkou, složil jí píseň. Tak nějak se to čekalo a nic takového by mě nepřekvapilo. Uběhla nějaká doba a Janeček použil stejný hudební motiv pro další mladou zpěvačku, která tehdy začala fungovat v kapele „Kroky“ pod Janečkovým producentským vedením . Zrodil se hit „Léto“ , který se v naší zemi zapsal jako hit Ivety Bartošové, protože Rodowiczová táhla nejvíc kolem 70. let minulého století a v současné době nemá v Česku tak viditelnou posluchačskou základnu, jakou má Bartošová pomalu ještě dneska.

Iveta Bartošová zemřela v roce 2014. Uběhly tři roky, a Janeček poskytl tutéž píseň už třetí zpěvačce. Natálie Grossová působí v muzikálech, buduje si jméno a vstupuje do podvědomí lidí, tak se stala tou nejvhodnější osobou pro reinkarnaci Janečkova nejpředělávanějšího hitu. Osobně to považuju za nešťastné. Ne provedení Grossové; na to, že zpívá věc po Bartošové se Natálii povedlo předělat hit se ctí a má dost reálné šance na to, aby její „Léto“ bylo hodně slyšet. Jde mi spíš o samotný zajetý princip českého vrcholového byznysu: české hudbě vládnou manažeři navyklí pracovat podle regulí komunismu, a jak vykrádali evropské a světové kapely tehdy, vykrádají i v současnosti. Co na tom, že už začali vykrádat i sami sebe? Jsou tak zvyklí pracovat, a mladé zpěvačky tak jako „megahity“ dostávají věci, které mají za sebou už několik křížků a několik dalších zpěvaček, které měly smůlu v tom, že je u nás málo znají, nebo že jsou už mrtvé. Nemá to kdo zpívat? OK – napařím to jiné.

Na jednu stranu považuju za výhodné, že jsme se jako země začali v evropské soutěži „Eurovision song contest“  angažovat. Víme dvě věci: že ty dinosauří principy v celkovém měřítku nefungují, a že musíme dát prostor kreativitě a zkušenostem, abychom se pohnuli dál, neměli z českých soutěžních příspěvků pocit cizosti a dokázali se ztotožnit s tím, co tam naše zpěvačky budou prezentovat. V posledních dvou kolech napsali soutěžní písničky pro ČR týmy ze Švédska (jako interpretka vybraná Gabriela Gun) a z Anglie (vybraná Martina Bárta) . Přišel čas trochu provětrat staré zvyky, abychom nemuseli hledat naše zpěvačky působící v zahraničí, protože našim chybí otrkanost, zkušenosti a schopnost konkurovat celé Evropě, a stejně tak by bylo dobré pomalu delegovat právo psát Eurovizí soutěžní věci na české autory. Ne že by doteď nepsali; funguje to tak, že odborná porota vybírá ze zaslaných soutěžních příspěvků. Pointa je v tom, že se žádný český pokus neměl šanci dostat trochu výš, což je pro nás celkem škoda.

Nemoc českých hudebních bossů používat evropské písně, opatřovat je českými texty a propagovat je jako nové hity mi začíná dost vadit, stejně jako jejich návyky recyklovat svoje věci až do zblbnutí. V nutnosti opakovat muzikály až do zblbnutí je tento problém dotažen ad absurdum; zmiňme Kleopatru, jež měla premiéru v roce 2002, nebo Draculu, který přišel na jeviště poprvé v roce 1995, aby pak ještě v roce 2015 stěžejní hity „dědili“ další a další zpěváci. V atmosféře muzikálů se to dá chápat. Ty jsou nastavené a udělané úplně jinak. Průšvih nastává v okamžiku, kdy muzikálovou optikou pracují i bossové u sólových zpěváků. Pět lidí před ním? Nevadí; teď to bude zpívat on.

Ty mladinké zpěvačky si neuvědomují, že s takovým hitem nebudou spojené ony. Ony si nemusejí uvědomovat, že přezpívat živý hit znamená stát se kopií.  Manažeři by si toho ale vědomí být mohli. Za takových podmínek to jsou právě oni, kdo posílá kariéry dívek do kytek, protože jim jako sólový projekt dává přezpívat věc, kterou už mělo x dalších lidí před ní. Zvlášť velký průšvih nastává, když jednu sólovou věc znáte od několika lidí, působících zároveň. Když v příhodnou dobu nepřijdete s hitem, nedostanete další šanci – zeptejte se těch davů semifinalistů ze všech Superstar, co jich už na Nově jelo.

Závěrem bych chtěla zdůraznit, že autor písně má svaté právo dělat si s ní co chce. Může ji prodat i padesáti různým lidem, pokud budou oni ochotní danou věc zpívat. Ostatně, odpovídá to muzikálové kultuře, která se v našem hudebním rybníčku usadila. Pět hudebních motivů, použitých na střídačku a dokola v dvouhodinovém hudebním díle. Ale to už je povídání na jiný článek …

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *