Na druhé straně barikády

Na jednu stranu může celá ta věc kolem psaní článků vypadat hodně složitě. Těch  věcí, které je potřeba zařídit – může se zdát, že prvků, které ovlivňují výsledný pocit autora z tvorby je daleko víc, a zvládat všechno dohromady chce kvalifikovaný sehraný tým. Moje zkušenosti mi ukázaly, že to nemusí být tak žhavé – ve skutečnosti je řada náležitostí podružná, a ten pocit spokojenosti, který by si bloger přál nemusí pocházet z šablon a nastavení.

Když jsem se často věnovala procházení nových šablon na web, případně když jsem deset let zpátky na blog.cz kreslila ty svoje, dávalo to volnost mojí kreativitě. Tehdy jsem to vnímala jako nezbytný prvek; chtělo se mi kreslit a nastavovat, tak jsem si hrála. S postupem času se začal zužovat radius možností, které jsem do grafiky zabudovávala, až se všechno usadilo vesměs v dost charakteristické podobě. Jak postupoval čas, už jsem celou tu věc s grafikou nevnímala jako produkt vlastní kreativity. Byl to spíš únik od nudy, případně zaplácání času, který jsem měla využít jinak. Tak jsem místo přemýšlení o článcích a mých fotkách vrtala do šablon a tvářila se, jako že zprávy z mého nitra neslyším.

Za tu celou dobu, od roku 2007, jsem se stěhovala pětkrát, šestkrát jistě. Už na minulém blogu jsem psala, že dva roky jsou Rubikon, který se mi jaksi nedaří překročit. Z mých zkušeností  vyplývá, že po roce a půl až dvou všechno „usadím“ , web se dostane do určitých kolejí a následně přijde ten pocit, který mě už tolikrát „vyhnal“ z nejrůznějších blogovacích platforem: vnitřní nespokojenost,  pocit prázdna a dojem, že tomu mému webu něco chybí. Když si místo chvil se sebou samotnou prohrabávám internet skrz nákupy nebo nové šablony, nějak není kdy řešit zbytek, a ten logicky vykrystalizuje v době, kdy se  přestane řešit přesun webu a já se už nebudu věnovat studiu nového žánru, který si pro nový web vymyslím.

Kdysi jsem, na starém blogu, psala o energetických upírech. Člověk cítí, když jej nějaký chronický vrtal unavuje, ale ještě jsem se nedostala do opačné pozice. To se mělo v pátek 28.4. změnit. Vím o svých slabostech, vím, kde plýtvám svojí energií, vím, které myšlenky a jaké sklony mě o moji energii připravují, ale ještě jsem se nesetkala se situací, kdy bych extra injekci energie dostala, a ta by ze mě následně pomalu vyprchala. Po páteční schůzce jsem najednou všechno viděla a cítila jasně. Uvnitř mě samotné zámky zapadly kam měly a po prázdnotě ani památky. Že si fotím pro sebe. Že bude dobré začít prokládat svoje fotky ilustračními snímky z volných zdrojů, ať získám na svoje vlastní focení víc času. Že sice studuju žurnalistiku, ale čistě skrz svůj vlastní zájem, že si vybírám konkrétní témata z toho celého velkého oboru, ale ne že bych chtěla ten celý kolos studovat, ale jenom se vzdělávám v oblastech, které mě lákají.

Říkala jsem si, že ta schůzka měla proběhnout daleko dřív (vina byla na mojí straně; strašpytel se musí rozhodnout sám), a měla jsem pocit, že se mi odemkla hromada dalších zámků. Pak jsem šla spát, a následující den ráno jsem už cítila, jak to celé vyprchá – včetně té sebe-jistoty, jistoty toho, že stojím oběma nohama pevně na Zemi, vím, kdo jsem a nepíšu články na síť pro slávu, ale pro sebe. Odpoledne se už moje „Já“ daleko víc blížilo té podobě, na kterou jsem zvyklá. Celkem mě zlobí, že mě to „vykoplo“ zase zpátky. Zvlášť když mi to ukázalo moji osobu, která je o několik energetických levelů výš.  „Ohřát“ se ve společnosti člověka, který má daleko víc energie než kdekdo druhý a „pořídit“ si chybějící zámky instantním způsobem je lákavé, ale daleko víc mi to ukázalo, co můžu dostat, když zapracuju na všech dírách, o kterých vím.

Po této zkušenosti rozhodně chci rozhrabat všechny svoje zdroje o Energiích a fungování Vesmíru. I ty ,které jsem před časem zavrhla jako nevěrohodné. Poté, co jsem se sama ocitla v pozici člověka, který energii „krade“ už nemůžu tvrdit, že nic jako přelévání energie z „nabitějšího“ na slabšího neexistuje, nebo že schopnosti s energií manipulovat patří do repertoáru jedinců, kteří chtějí získat víc nemyslících lidí, s tím, že proti nim budou využívat jejich vlastní sílu myšlenek, o které ty ovečky nemají ani tušení. Tady už nejde jenom o sílu myšlenky; tady už nejde o to, že někdo věří nebo nevěří. Mě to regulerně energeticky „vykoplo“ do stavu, kdy jsem si absolutně věřila, a ten cedník, který mi z toho zůstal dnes mi bolestně připomíná, že je stále dost věcí, které by šly spravit.

Související čtení

Energetické dno (6.6.2016, článek na předchozím blogu)
Další způsob, jak mít jasno (21.7.2016, reakce na jeden komentář v diskuzi u článku výše)

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

2 komentáře u „Na druhé straně barikády“

  1. Panejo, to je různých stěhování! To moje blogování je celkem setrvalé – jsem od začátku na jednom blogu, mám už několik let stejný design a nemám žádné nutkání na něm něco měnit; to důležité pro mě je výhradně obsah. S energetickými upíry zkušenosti nemám, ale na můj blog je rád pozvu. Jak říkával hostinský Palivec: Host jako host! 🙂

    1. Důraz kladený na obsah je ideální stav, do kterého bych se chtěla dostat. Když už vím, proč to dělám, mělo by být jednodušší něco s tím podniknout 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *