Mainstreamový vkus

Zrovna jsem se vyhrabala z období, kdy jsem z hlubin internetu štrachala co možná největší vykopávky. Moje nejlepší úlovky jsou sólová deska Jarka Plška, nějaké „boční“ projekty Jarka Filgase a CD od kapely Vivian, konkrétně „Svět se točí dál“ . To je to, jak i kapelník Vivian tvrdí, že už neexistuje a nedá se sehnat? .

Když jsem vycházela základku, v každém časopisu psali, že 90 procent holek v mém věku chce být herečkou, modelkou nebo zpěvačkou. U mě vedla zpěvačka; vzala jsem tak nějak na vědomí, že to tvrdí a že mají dost možná i pravdu, a rozhodla jsem se dál nic neřešit a všechno jenom pozorovat. Přešel nějaký čas, a zpěvačku vzala voda? . Tu fotografku skoro taky; ono být fotografkou nebo být blogerkou s foťákem je krapet rozdíl, a člověk si to často plete? .

Tak se stalo, že jsem spadla z jednoho předsudku do druhého: každý člověk, který něco řeší ve svojí hlavě poslouchá tvrdou muziku. Čím víc metal, tím líp. To jsem si připomněla v okamžiku, kdy jsem začala do svého přehrávače stěhovat ve velkém slovenský pop typu Mariky Gombitové. Že se mi nehorázně líbí novinková písnička Freedom Call s názvem „Metal  is for everyone“ už je věc druhá; energie, bicí a výrazná melodická linka je věc, kterou můžu v libovolné aranži. A když se mi něco nelíbí, můžete si vsadit na to, že tomu chybí „spodky“ – bicí a basová kytara. TucTucTuc namíchané v mašině se bere taky – lady GaGa a Natalia Kills v mém přehrávači jsou živoucími důkazy? .

V současné době jedním očkem sleduju Ewu Farnou, Markétu Konvičkovou a Claaru, a druhým očkem kontroluju Freedom Call, Stratovarius a Tarju Turunen. Jak tohle jde dohromady? Kvílení kytar a bicí jsou automaticky přiřazované k mysli, která má nějaký problém. Nebývá to vždycky pravda, ale čas od času to sedí. Ostatně, do dnešních dob jsem hrdou vyznavačkou Petra Muka, a Erasure a Depeche mode jsou věci, které selektivně můžu. Nejvíc se mi líbilo, jak se nechal Andy slyšet, že Mukovo Oh l’amour je lepší než to jejich? .

Blackmore’s Night je na mém playlistu další zástupce měkčího žánru. Baví mě takový ten nádech, kdy obecně kritici uvádějí folk/rock/metal, a folkaři křičí, že to není folk, rockeři křičí, že to není rock a metalisti hulákají, že metal to není ani omylem? . Je ale pravda, že spolu s Petrem Mukem mě Blackmore’s Night doprovázejí úplně nejdéle ze všech ostatních věcí, které v přehrávači mám. Na chvíli jsem vypustila starší věci, protože jsem je znala zpaměti a poslouchala ty novější. Nedávno jsem si pustila svůj letitý výběr těch nejzajímavějších věcí, abych zjistila, že si „Shadow of the moon“ už vůbec nepamatuju, a že jsem zjistila oč se jedná až podle refrénu? .

„Mainstreamová hudba“ je pojem, který se velice často mění. Zpravidla podle toho, kterou manažerskou stáj zrovna protežují rádia. Není to tak dávno, co hitparádám vedla Gabriela Cilmi, Shareen Spitteri a Amy MacDonald. Tyto tři dámy by novináři kdysi označili jako těžký mainstream. A kde jsou dnes? Dnes patří do šuplíku, o kterém mají přehled jenom znalci.

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *