Pařížankou snadno, rychle a po svém

Psal se rok 2012 a modelce Ines de la Fressange vyšla v češtině knížka – průvodce pařížským stylem, nazvaný „Se šarmem Pařížanky“ . Byla to moje první knížka na podobné téma, a sluší se doplnit, že je taky jediná, která mi zůstala v knihovně. Měla jsem ještě dílka od Scottové nebo kolektivu autorek kolem Caroline Maigret, ale tak nějak mi to připadalo jako ženské časopisy – jenom hromada povrchních blábolů. Dílko od Ines mi učarovalo, a dalo mi víc, než jen znalost správné výslovnosti značky sektu Veuve Cliquot, potažmo zafixované slovní spojení Cliquot – Ponsardin podle madame zakladatelky. No jo – to máte tak, když si v knihovně půjčíte něco o Pařížankách a vyleze z toho životopis bussines(wo)manky…

Od roku 2012 jsem tak nějak průběžně skládala data o pařížském stylu a procházela fotky Francouzek, které se mi svým stylem zamlouvají. Studovala jsem veškerá pravidla …. abych je pak jako každý normální fotograf hodila za hlavu a upravovala se po svém. Základy zůstaly, ale jestli mi mělo ze studia pařížského stylu něco zůstat, je to ta neochota Pařížanek podřizovat se diktátu a ta naprostá jistota v tom, že si milá Parisienne bude chodit tak, jak chce ona. Obličej, který vypadá, jako kdyby se ho nedotkla líčidla. Zaměření spíš na péči o pleť, protože drtivá většina Pařížanek svítí do dálky bezchybnou pletí. Zajímavé je, že bulvární fotky opupínkovaných hereček patří spíš Američankám než Francouzkám. Přitom nemůžeme počítat s tím, že Francouzky nic takového neznají – ty se nejraději tváří tak, že tu lehkou vůni Chanelu No.5 mají taky od přírody (snaha byla, vážně, ale mně vadí vanilka – což je u celovanilkové vůně vážný problém) .

Nejdřív jsem si myslela, že mě budou nějaká pravidla dost omezovat. Ve svém šestišuplíkovém boxu na nářadí mám hromadu barevných paletek; jenom paletky od Zoevy se ustálily na devíti „story“ paletkách (papírový obal, deset stínů v paletce) a jedné Spectrum paletce (Matte spectrum, 16 barev), a to se nebavím o všech těch Sleek variacích, které mi prošly rukama. Zvenčí jsem viděla hnědou a béžovou a podvědomě jsem se dost bránila čistému Pařížskému vzhledu, protože jsem myslela, že mi tím pádem končí hraní s barvami. Jak jsem tak zkoumala vlastní obličej a vlastní typologii, všimla jsem si, že Francouzky obecně jsou barevně naprosto jiné – nebo aspoň ty, které si vybírám já.

Spíš hnědé až tmavé a spíš hrubé vlasy, pleť se studeným podtónem a šedavým nádechem ve srovnání s mým lehce béžovým zlatem a velice rychle jsem si všimla, že ohledně nude stínů sahám často po zlatavě tónovaných produktech. Typicky „Easy baked“ od Urban Decay, „Silver Ivory“ od Clarins nebo Sheers and Voiles od Zoevy. Když si ty barvy představím na šéfredaktorce francouzské mutace Vogue Emanuelle Alt, modelce Ines de la Fressange nebo spisovatelce Caroline Maigret, má to do přirozeného looku docela dost daleko. Přitom jsem si za posledních pár let vyzkoušela, že právě takové odstíny na mně vypadají nejlíp a nejpřirozeněji a že je to právě klasická studenější matná hnědá, která se nejčastěji uvádí jako nude a která na mně vypadá poněkud výrazněji, než by se mi líbilo.

Když jsem se začala pohybovat čistě v tónech svojí pleti a v tom, co vypadá nejpřirozeněji na mně, přestal to být opruz poměrně dost rychle. Časem jsem začala ubírat líčidel, aby začal prosvítat můj skutečný obličej, až konečně přišel čas na ty Pařížské červené rtěnky a průhledný lesk na rty, protože s čímkoliv jiným jsem se už nezvládala ztotožnit. Neplatí, že bych vyměkla, přestala se líčit nebo se začala zanedbávat, i když jsem minulý týden pokořila svůj letitý rekord a byla kompletně nalíčená během patnácti minut, což se mi už pěkně dlouho nestalo.

Když narazím na nějaký článek o Pařížankách v časopisech nebo na internetu, většinou se jenom směju. Ani by mě nenapadlo brát takové rady vážně, i když jsem ještě nějaký čas zpátky podobný materiál hltala s náruživostí sobě vlastní a byla schopná vyloženě zkoušet kraviny. Ale to si nejspíš každá žena musí odžít sama …

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

2 komentáře u „Pařížankou snadno, rychle a po svém“

  1. Na Francouzkách se mi líbí právě to, že vezmou co mají, a dají to všem na odiv. Že se mají rády a jsou hrdé na to, jaké jsou, místo toho, aby se srovnávaly s ostatními. A dobře dělají. Přijde mi, že je pro ně nejdůležitější chovat se tak, aby se cítily dobře. A to je to, proč pak vypadají skvěle, to už se mi potvrdilo na fotkách. Nejvíc září dobrý pocit, ne bronzer nebo boty za majlant 🙂

    1. Logiku to má. Vem si čtyři knížky o Pařížankách (klidně i ty v článku vyjmenované od Fressange, Scott a Maigret) a zjistíš, že ty ženské píšou každá něco úplně jiného. Nene, skutečný způsob je někde trochu jinde 🙂 .

      Souhlasím s tím, že nejvíc září dobrý pocit, a myslím si, že spíš než uctívání kultu Američanek a Francouzek by Češkám prospělo víc zdravého sebevědomí – pořád máme sklony hledat „záchranu“ za hranicemi …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *