Člověče, otevři se

Možná jsou všechny zdravotní a duševní trable ve skutečnosti úplně jednoduché. Jak rychle jsme si zvykli na bublinu, která čítá jenom nás a mobil, tablet, notebook a internet, člověk velice rychle zapomíná, jaké to je jednak komunikovat s druhým člověkem, ale také jaké je žít s „energií“ ostatních lidí. Do dnešní doby byl člověk prakticky v tlupě, případně ve společnosti. Teprv dnešek přinesl během tří, čtyř desítek let totální převrat v sociálních vztazích, a vede s sebou lidi, kteří možná tuší, co kde najít, ale na druhou stranu se jim kupí trable na bázi prázdnoty, deprese nebo nenaplnění.

Není náhoda, že se zrovna v aktuální době hodně mluví o depresích, a stejně tak můžeme považovat za zmíněníhodné ty kupy podnikatelů, kteří pracují jako koučové pro osobní rozvoj – přeloženo do češtiny říkají cizím lidem, co mají dělat a jak mají žít, aby se cítili naplnění a víc v pohodě. Zaměření pozornosti spíš na virtuální svět  k sobě váže zvětšování „bubliny“ osobnosti, aneb prostoru, v němž se bytost cítí komfortně, a do nějž nikdo cizí nesmí. Jak jsme ve městech bývali zvyklí na otevřené lidi, kteří neměli problémy se rychle kamarádit, aktuálně vede žebříček trendů podezíravost a  očekávání spíš nejhoršího.

Stav: „Býval jsem introvert, než se to zvrhlo v módní trend“ není ničím speciálním; prakticky máme v současné době introverty od přírody, a introverty z mediálního přesvědčení. Introvert, podivín, zbloudilá duše – popisky profilu na blozích se ještě nějakou dobu zpátky zajímavě podobaly, tak nebylo těžké uhodnout, odkud fouká vítr.

Ohledně feminismu jsem četla zajímavou myšlenku: aby lidé zvládli zajisti nejvhodnější uspořádání, je potřeba projít oběma extrémy. Jak zaměřením na muže a na mužskou energii (století válek) , tak extrémní zaměření na ženu a na ženskou energii (století ezoterických „všeumělů“) . Aktuální pobláznění do hledání bohyní a andělů je zapotřebí pro vyrovnání rovnováhy, a následné označení stavu, který je nejlepší pro obě strany. Jak si totiž ženy nějakou dobu zpátky stěžovaly, že je toho mužského principu příliš, je v aktuální době krásně vidět, co se stane, když se ze řetězu urve princip ženský.

Začít mluvit spolu a naslouchat je nejrozumnější cesta, jak z toho všeho ven. Zároveň to znamená vyvážit virtuální a reálné, a naučit se fungovat zpátky mezi lidmi z masa a kostí. Ano, existují i brutálně neomalení lidé, ale celkem by mě zajímalo, kolik by vzniklo mediálních válek, kdyby svoje výhrady měli lidé říkat youtuberkám přímo do očí …

Článek je inspirován návrhem Tématu týdne od blogera, působícího na adrese gerald-czech .

Podobné články

Příšerka je mrtvá
Moje první spolupráce
O mém deníčkování
Shoďme to všechno na Barbie
Jarní hibernace

6 názorů Přidej svůj
  1. Súhlasím s tebou, z toho hľadiska, že sa z psychických chôrob stal akýsi trend a vyzerá to, akoby dnes psychicky chorý bol už snáď každý. Lenže u mnohých môže ísť len o hipochondriu a teda vsugerovanie si, že to, čo sa píše, je skutočne o nich. Tak si teda následne postuje temné citáty a smutné profilové fotky. Lenže to škodí potom nám, so skutočnou depresiou a sociálnou fóbiou, či úzkosťami (mnohí to máme takto mixnuté), pretože sa náš problém zjednodušuje. Smutnému človeku možno pomôže sociálny kontakt, mne nie. Už v škôlke som sa hrávala sama na pieskovisku, pretože ma to bavilo, ale v podstate mi kontakt s bláznivými deckami ani nechýbal a keď som aj mala nejakú kamarátku, vždy sa radšej aj tak stýkala s extrovertnými deťmi. Problém bol, že moju povahu strašne riešili učiteľky. Mamka mi hovorila, že aj keď som jediná v tej „škôlkovej“ triede vedela písať niektoré písmenká a čítať, nechcela ma pustiť do prvého ročníka školy, pretože čo tam po tom, že viem v piatich rokoch čítať, podstatné predsa je, že sa nebavím s deťmi! A to vtedy ani nebola internetová doba. Vezmi si, že keby sme to mali takto brať, že len sociálne zručný človek za niečo stojí, tak som v škôlke ešte teraz po dvadsiatke. 😀 Samozrejme tým nechcem tvrdiť, že som asociál, naopak ma komunikácia baví, ale na takú klasickú „kávičku a pokec“ vychádzam možno raz za tri mesiace (poznáš, nikto nemá čas, nikomu sa nechce, alebo sa im nechce odchádzať od počítača – toto je asi ten moment, kedy s tebou zdieľam súhlas 😀 – že proste keď si človek nikdy nenájde čas na niekoho, kto ho má rád, tak nech sa potom nesťažuje). Na druhej strane, nejaké extra zoznamky s cudzími mi ani veľmi nechýbajú a pokiaľ sa nikto neozýva, tak aj za tým počítačom je fajn venovať sa napríklad blogu… Moje „depky“ sú skôr bez konkrétneho dôvodu, možno preto, že ako decko som ťažko znášala, že s introvertmi sa nikto nechcel baviť. Teda pokiaľ sa z toho nestal trend, čo je asi to posledné, čo som čakala – že ľudia sa budú dobrovoľne SNAŽIŤ stať sa nasilu tým, čo bolo počas školy ich najväčším terčom predsudkov. Svet sa zbláznil. 😀
    A ešte čo mi napadlo ohľadom depresie, alebo teda skôr o úzkosti v tomto prípade, tú mávam často aj vtedy, keď mám zrovna skvelú náladu. Napríklad na nejakom hudobnom festivale alebo hocikde inde, kde to mám rada a kde sa cítim emocionálne dobre, môžeme to nazvať aj „šťastná“ – to tam na mňa bezdôvodne doľahne a skrývam to, aby som tým ostatných neznechucovala. V podstate mi môže tak prepnúť aj pri mori, v horách, samej, aj s ľuďmi… Je to divné. 🙂 Ešte k tomu mi práve nesedí tá „pozitívna“ doba, lebo ako sa teraz niektorí snažia byť strašne nad vecou a navonok úspešní a slniečkoví, tak tým sa vytvorila akási mienka, že aj psychické problémy sa vyliečia len úsmevom. (Čo ale popieram v predošlej vete.) Je v poriadku osobne sa rozvíjať, ale treba hlavne aj veriť tomu, čo prezentujem, lebo z tých pozitivistov na mňa autentickosť zrovna nevyžaruje. Skôr som za prejavovanie všetkých emócií, lebo potom si človek v sebe vytvorí dve identity – jednu tú mega motivačnú a usmievavú, ale pokiaľ toto nemá prirodzene v povahe, tak tým len skrýva svoje pravé „ja“. A ak toto robí človek s psychickými problémami, tak tým len sám sebe škodí, keď v sebe všetko dusí, len aby nemal zo seba pocit, že je negativista. (Aj toto mám za sebou, keď som si myslela, že motivačné videá mi pomôžu. Aj mi pomohli – pozerať sa na svet z krajšieho uhla, ale z problémov ma nevytiahli. Až neskôr som pochopila, že to je len ďalší druh pretvárky, čo som sa v sebe snažila márne budovať.)
    Trochu som sa rozpísala. 😀 Ale aspoň sa nad článkom dalo hlbšie zamyslieť, a to je dobre.

    1. Deviaty riadok – nechcela ma *psychologička* pustiť… pardon za zbytočný komentár, mala by som ich po sebe začať čítať. 😀

    2. Děkuju za komentář. Máš pravdu, běžná praxe skutečně nemocným lidem nepomáhá, protože hodně věcí ohledně nemocí duše zjednodušuje. Naneštěstí tomu začínají věřit i někteří doktoři, což je samo o sobě dost průšvih.

      1. Tak to je veľmi smutné, čo sa týka tých doktorov. Ja teda som si tiež stanovila diagnózu v podstate len na základe literatúry 😀 , ale u nás v malom meste nemám dôveru v psychológov/psychiatrov, ak sú všetci takí, ako mi tú jednu spred x rokov opisovala mama.
        V podstate ale súhlasím aj s komentárom nižšie, od Lenny – nech je človek akokoľvek alergický na ľudí, mať zopár takých, ktorí sa snažia pochopiť, je tiež na nezaplatenie, niekedy sa tá komunikácia úplne pýta na povrch. Ale o tom vlastne píšeš tiež. 🙂

  2. Zajímavé zamyšlení, ale souhlasím s tebou. Komunikace je velmi důležitá a i já jakožto introvert od přírody ji potřebuji. Musím mít kolem sebe blízké lidi, se kterými můžu mluvit. Jakmile v sobě člověk dusí emoce a myšlenky, ještě aby neměl problémy s psychikou, někde se to odrazit musí. A komunikovat spousta lidí skutečně neumí, to je pravda.

    LADY LENNA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *