Co je vlastně aura doopravdy?

Když jsem se včera večer dostala k pasáži, kde autor knížky vysvětloval důležitost poznání svého vlastního těla, zaujaly mě tam myšlenky ohledně hmotného a nehmotného, ohledně duše a samotného těla. Ezoterici se velice často zabývají jenom duchovním. Když už zmiňují svoje vlastní hmotné tělo, tak jenom v té lehce pejorativní podobě, která mluví o neschopnosti dostat se do páté dimenze.

Pokračování textu Co je vlastně aura doopravdy?

Znamení neznamení

Aktuálně žijeme v době znamení. Nejčastěji nám říkávají, že jsou všude kolem nás, jen se  stačí dívat. Že každý den zakopáváme o symboly, které nám říkají, co bychom ideálně měli dělat. V tomto směru mě zaujala jedna z nedělních hodinových pohádek: čaroděj Elixír (Jiří Strach) a kouzelnice Halíbela (Libuše Šafránková) přenesou kouzlem automobil s princem a jeho pobočníkem před zámek se dvěma rozmazlenými princeznami. Jak už to bývá, po nějaké zápletce všechno končí dvojitou svatbou, ale zaujalo mě, jak princ s pobočníkem hledají princezny u Halíbely, protože „je přece muselo něco přenést k zámku z nějakého důvodu“ . Jen divák ví, že vyšší důvod nebyl. Že se jednalo jenom o zkoušku Halíbely a Elixíra, jestli může protivné princezny změnit láska.

Vím, že bych v této konkrétní pohádce neměla hledat nic většího,  a nejde mi ani o rozhrabávání znamení a důvodů v této konkrétní pohádce. Jde mi o znamení obecně. Z té hromady lidí, kteří se celý život pachtí za znameními a žijí podle nich, může být spousta jednotlivců, kteří nedostali „skutečné“ znamení, ale jenom vějičku pro pobavení přítomných bytostí kolem. Víme, že stačí chtít a něco se nám ozve jako „anděl“ . Víme, že poznáme prd, aspoň tedy zpočátku, a stačí tedy, aby nám něco tvrdilo, že andělem je. Stejně tak když hledáme znamení, může nám stačit, že o sobě něco bude tvrdit, že znamením je. Vezmeme vážně legraci „něčeho kolem“ , a nebudeme následovat cestu, kterou „nám určil Osud a ukázal nám ji ve znamení“ , ale půjdeme směrem, který nám ukázalo něco z legrace a my to vzali vážně.

Znamení a andělé jsou propriety, které jsou velice jednoduše zneužitelné. Zvlášť v době, kdy se o jemnohmotné záležitosti začíná zajímat čím dál víc lidí a je čím dál snadnější narazit na někoho, kdo se na daném módním trendu rozhodl vydělat. Ať už se jedná o ty tuny ezoterické literatury, nebo o jemnohmotné entity, které žijí z energie, kterou jim poskytne sám člověk. Tím, že v ně věří a že s nimi mluví – tak se představím jako archanděl a bude jedna dvě vystaráno.  Navzdory pokroku zdravý rozum nic nenahradí, a právě skrz ty hromady dostupného materiálu je nutné poznat sám sebe a zvládat analyzovat jednotlivé nehmotné události tak, abychom sami cítili a věděli, jestli tomu pozornost věnovat nebo ne.

Spoléhat na znamení znamená odevzdat odpovědnost za vlastní život někomu zvenčí. To už samo o sobě není chytrý nápad;  mělo by nám to být jasné, ale i přesto existuje víc a víc lidí, kteří vkládají svůj vlastní život do rukou znamením, o kterých ani netuší, odkud se berou. Přitom je logické, že při aktuální zvýšené poptávce po znameních se mohou naskytnout entity, které se rozhodnou na daném trendu vydělat …

Bez Matrixu

Pamatuju si, že jsme jeli na základce někde z akce nebo z výletu, a pamatuju si spolužačky, které ke konci filmu zaječely, aby se Trinity k Neovi nepřibližovala (skláněla se nad ním  a snad mu chtěla dát pusu či co) . Můžu poctivě říct, že je to jediná věc, kterou si z Matrixu kloudně pamatuju. A to jsem ten film měla rozkoukaný několikrát – ještě jsem se ani jednou nedostala až na konec, a to jsem tvor, který i v kině dokáže odsedět a odkoukat hodně věcí.

Film Matrix je nejčastěji popisován jako Mekka podprahových pravd, zakomponovaných do masového zábavního průmyslu. Výraz „Matrix“ se vžil jako označení pro pouta, program, který má mít na svědomí průměrnost našich životů a od roku 1999 žije už víc než deset let spousta lidí v názoru, že je v Matrixu schované tajemství. Není se čemu divit; „Matrix“ na filmové scéně zafungoval jako zjevení, i když se v poznámkách pod čarami různě objevují filmy a knihy, které měly posloužit jako inspirace k filmu. Třeba komix „The Invisibles“ od Granta Morrisona, nebo povídka francouzského filozofa Jeana Baudrillarda. Baudrillard ve své práci operuje s myšlenkou kartografů, kteří vytvořili mapu, co byla velká jako samotná mapovaná říše. Když pak reálné impérium padlo, začali lidé žít v uvedené mapě, protože se domnívali, že jde o realitu.

Že nacházíme odkazy na Matrix v pozdějších snímcích není nic divného. Už v roce 2002 byla scéna se zpomalenými kulkami zopakována ve dvaceti různých filmech. Střípky použité k vytvoření filmu Matrix se ale objevují i v dílech předchozích, což nám napovídá, že scénáristé / režiséři Andy a Lana poskládali Matrix do slova a do písmene z jednotlivých bitů, nalezených různě v proudu inspirace ostatních autorů.

To by ale film sourozenců Wasikowských nesměl být desatero všech ezo-filů, co jich po síti je. Dokonce i u Keltnera se setkávám s narážkami na film; na pytel je fakt, že jsem jediný ezo-blázen, který není s to Matrix dokoukat. Dostala jsem se od začátku k místu, kde se Neo vynořil z nějaké skleněné kukaně bez vlasů a pak jsem to vypnula. Ostatně, hodně mohou napovědět samotné výrazy, kterými film Matrix  popisuju – každý jiný ezo-bloger má v rukávu tunu pod-významů a pod-pod-významů ke každé scéně, ale já nezvládla dočíst ani tu knížku, která celý Matrix popisovala, přibližovala a rozebírala. Když mě něco nebaví, nezachrání to ani knižní vydání …

Sedím tady nad počítačem s myšlenkou na zvládnutí Matrixu už aspoň po šesté. Že si ten film dám prostě jako úkol, že to přece nemůže být taková katastrofa. Když jsem zvládla v kině Šedesát odstínů temnoty a Hodného dinosaura, když jsem byla schopná dokoukat i Pavla Horvátha z Viktorie Plzeň v roli popeláře, nemůže být Matrix takový problém. Zvlášť když o tom filmu mluví tolik lidí. Když teď navíc „vím“ , že má obsahovat tajné pravdy a mít několik vrstev. Vrstvy nevrstvy … mně ten film pořád připadá jako kravina. Souhlasím s tím, že to chtělo zatraceně práce vymyslet film, aby byl tak nezáživný jako Matrix, ale to je asi tak všechno, co zvládám.

A to jsem mohla mít tak sladký život: psát o Matrixu, vysvětlovat správnou komunikaci s anděly a psát channelingy od Vesmírného ducha. A já se místo toho na Matrix vykašlu, a co se týká andělů, vypisuju tady, co a proč se mi nezdá a dokonce mám celou jednu rubriku, zaměřenou jenom na ten můj andělský skepticismus …

Související odkazy

Povídání o andělech

 

Když nejdou psát články

Tři měsíce bez inspirace? Dost šílená doba na to, aby si jeden uvědomil, že je tady něco špatně. Netvrdím tu, že nemívám výpadky; ty moje většinou trvají kolem týdne, a už i to se mi zdá jako celá věčnost. Stává se to, když zabřednu do všednodennosti a nenajdu si čas na čtení a procházení cizích blogů.  V minulosti jsem přestávala číst knížky a pohybovala se jenom tak po síti, a najednou to na mých článcích začalo být poznat. Poté jsem narazila na zajímavou myšlenku: že spisovatel, který nečte cizí knihy nemůže nic napsat. Když si neudělá čas na čtení, nebude mu to ani psát. Netuším, jak moc je zmíněný výrok známý mezi spisovateli, ale na mě to platí na sto procent.
Pokračování textu Když nejdou psát články

Na druhé straně barikády

Na jednu stranu může celá ta věc kolem psaní článků vypadat hodně složitě. Těch  věcí, které je potřeba zařídit – může se zdát, že prvků, které ovlivňují výsledný pocit autora z tvorby je daleko víc, a zvládat všechno dohromady chce kvalifikovaný sehraný tým. Moje zkušenosti mi ukázaly, že to nemusí být tak žhavé – ve skutečnosti je řada náležitostí podružná, a ten pocit spokojenosti, který by si bloger přál nemusí pocházet z šablon a nastavení.
Pokračování textu Na druhé straně barikády