Blogerka v 18 a ve 28

Nestává se, že by se slečna-teenagerka dočkala se svým blogem desetiletého výročí. Já jsem začala blogovat v září 2007, a v září 2017 oslavím desáté výročí na internetu. Většina dam má blog jako doplněk ke střední škole, místy se objeví pokusy ponechat blog i přes vysokou školu, ale když se dotyčné blogerce uspořádá život jinak (práce, vlastní rodina) , velice často s aktivitou na internetu končí. Tak se blogové prostředí může zdát jako doména mladinkých slečen; že by někdo blogoval ještě v téměř třiceti letech se moc nestává 🙂 .

Definitivně můžu říct, že osmnáctiletá jsem byla daleko ambicióznější a daleko víc jsem svoje projekty táhla směrem ke komerčnímu úspěchu. Komentovala jsem ostatním blogerkám články, i když jsem třeba měla potíže daný článek dočíst, ale šlo mi o ten zpětný odkaz v kolonce „web“ ; pozorně jsem sledovala svoje webové statistiky, dívala jsem se, které moje články jsou dlouhodobě nejoblíbenější, a podle toho upravovala obsah na svých stránkách. Velice dlouho to podle toho i vypadalo; docela jsem šla s módou a upravovala témata podle aktuální největší poptávky.

S průběhem let se všechny tyto vlivy začaly rozmělňovat. Spíš než o slávu mi teď jde o psaní; statistiky návštěvnosti jsem první dva měsíce na webu vůbec neměla, protože pro mě neměly zásadní význam. Ze svých zkušeností vím, že mi samotní čtenáři dávají sdílením a komentáři vědět, které články je zaujaly nejvíc, a necítila jsem tak velkou potřebu trvat na detailních přehledech typu kdo, co a kde. Navíc už mě opustila ta touha po statisících přístupů měsíčně.

Dost mi začíná být fuk, kam svoje články píšu; v mladším věku jsem byla schopná řešit donekonečna formální náležitosti, a do nich ještě stíhat hodně článků. V současné době už neřeším, kdo a kde vlastní moji platformu pro web; dost možná i tím, že jsem se osmělila a založila si vlastní domov, abych měla jistotu, že jsem vlastníkem svých textů a že mi někdo ten pracně budovaný web nezruší 🙂 . Poctivě musím říct, že i ta skutečnost vlastního internetového domova je pro mě tím zdrojem klidu; nemusím se už ohlížet, jestli poskytovatele toho prostoru zdarma baví starat se bezplatně o tunu cizích webů, když čím dál víc lidí nahazuje AdBlock.

V současné době si jedna činnost „ucucne“ kritickou část mojí operační paměti, a se zbytkem už nic neudělám 🙂 . Deset let zpátky jsem stíhala přehrabávat grafiku, kopírovat blog jinam a ještě lítat po internetu a datlit komentáře jako o život. V současné době komentuju teprve když mám sama důvod něco říct, a když jsem přehrabávala grafiku a vrtala se ve zdrojovém kódu, měla jsem toho plnou hlavu a nedokázala jsem si představit, že bych měla ještě do toho psát rozumný článek.

Ostatně, články samotné jsou kapitola sama o sobě. Hodně se u ostatních blogerek setkávám se zvyšujícím se podílem autocenzury. Píšou, že hromadu věcí ani nezačnou psát, protože jim už v hlavě připadají hloupé. U mě se to neprojevilo v této formě; spíš se moje aktivní oblast poměrně dost smrskla. A to si ještě hlídám, abych nepsala kraviny, a takové ty klasické vypisovací věci jdou nejdřív do papírového deníku, abych je vytřepala z hlavy a až teprve potom se rozhodla, jestli je vůbec chci na blogu.

Čím dál častěji se mi začalo stávat, že píšu v zaujetí smyslů, a i když jsem tak fungovala prvních osm let blogování bez závažnějších zádrhelů, poslední dva roky mi tato forma přestává být blízká. Kolikrát jsem za poslední dva roky zmínila, že mi nějaký nedávný článek nesedí a že bych byla raději, kdybych jej tehdy nenapsala. Ne že bych z toho přímo měla problémy; spíš se z toho stala jenom hromada slov bez pointy a hodně špatný článek. Deset let zpátky jsem mívala spíš obyčejné články, než že bych něco považovala vyloženě za špatné. S věkem taky přišel veliký stud před konkrétními lidmi, kteří si mě pamatují od doby mých začátků a kteří si tedy dobře pamatují, co a jak jsem dělala jako blogový greenhorn. Ideálně pokud by se jim dala vygumovat pamět – jsou ale věci, se kterými se musím jenom srovnat, protože s tím nic jiného nejde 🙂 .

Už jsem si několikrát říkala, jestli náhodou i mně nevyschl pramen na psaní a jestli by nebylo lepší s psaním článků skončit. Faktem zůstává, že mě baví vymýšlet články v tom úzkém, specifickém, žurnalisticko-ezoterickém odvětví, které si mě v průběhu času tak nějak našlo samo; navíc se rok co rok objeví originální koncept, který se mi sám nabídne. Vloni Spánek a snová realita, letos Deníček blogerky a Povídání o andělech – kdybych měla následovat jenom ty svoje pravidelné projekty, bude to mít smysl. Jak už jsem kdesi uváděla – psát web je pro mě kompromis mezi tím mým pisálkovstvím a věčnými otázkami okolí: „Proč to někde nevydáš?“

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

4 komentáře u „Blogerka v 18 a ve 28“

  1. Já jsem na blogování závislá, troufám si říct, že v těch třiceti psát budu. 🙂 I ve třiceti jedna a oslavím dvacáté výročí. 😀

  2. Taková blogová historie je pozoruhodná a máš pravdu, že se do takové fáze drtivá většina blogerek nedostane. Já to do třiceti určitě nedotáhnu, protože jsem začal až po čtyřicítce :-).

    1. 🙂 Začít ještě později ničemu nevadí. Psát blog není jen doménou mladinkých, i když to tak na první pohled vypadá 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *