Blbka

Stejně je poznat, že jsem člověk a ne robot. Začátkem letošního roku jsem, zdá se, vyzvracela kromě bacilů i hromadu psychologických faktorů, protože jsem se po té viróze začala cítit úplně jinak než před ní. Ne že bych řešila tu střevní chřipku; hodně se mi změnila psychika a hromada „emocionálních“ záležitostí a poměrně rychle jsem si na to zvykla.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy cítila jako blbka. Na internetu se pohybuju od roku 2007, a za tu dobu jsem si vypěstovala jakous takous bariéru, která mi filtrovala kraviny. V poslední době se ale stávám náchylnější na manipulace, lži a záležitosti, které se časem ukážou jako pokroucené nebo přizdobené. Kdyby se to týkalo jenom blogových kauz, zůstanu v klidu. Formáty reakčních videí jsou dělané na to, aby lidem formátovaly mozek, ale já jsem se už nechala nachytat i „aprílovým“ článkem, vyslaným do světa na Silvestra 2016. Naštěstí jsem to celé ustála bez výraznějších trapasů, ale i tak se cítím jako předběhnutá o několik světelných délek – a to není stav, který by mi vyhovoval 🙂 .

Už před časem jsem psala, že mi ta bulvárnější témata cítitelně formátují mozek, a že je pro mě úplně nejlepší, když nic takového nesleduju. Ne že bych teď řešila etickou stránku – jde mi čistě jenom o to, že mi pobyt v reakčních vodách „kalí“ energie a gumuje veškeré nápady na články. Ta moje část, která je zvyklá z fleku vymýšlet články na blog mi už poté připadá jako někdo úplně cizí. První level byly pocitově snížené energie; další level je ten, že si ze mě už může utahovat kde kdo, protože se množí pastičky, na které se chytím.

Nevím, jestli tomu říkat rovnou pasti; doteď jsem bydlela v hlubinách anonymního internetu na volných doménách třetího řádu, a teď se mi jednak začaly množit komentáře pod články, a také se cítím daleko víc „na očích“ – dost možná se jenom jedná o stav, kdy jsem nucená vytvořit si vlastní názor v průběhu několika mála minut, protože už nejsem tak moc anonymní, abych nikoho nezajímala, a jakožto „soukromý subjekt“ s vlastním zaplaceným webem začínám být ta, které se ostatní ptají, co si mají myslet. S tím souvisí vyjádřit se k ožehavějším okolnostem hned, i když reálně hrozí, že ze sebe udělám hňupa.

Doteď jsem byla spíš ta, která vyčkávala a následně se spíš přidala k něčímu názoru. Teď to vypadá tak, jako kdyby mě „něco“ učilo tvořit si vlastní názor, i když se můžu splést. Docela to souvisí i s mými kroky, směřujícími k vytvoření mojí vlastní pevné půdy pod nohama. Od roku 2007 se spíš vozím na konkrétních módních vlnách, a když se změní blogy okolo, změním ten svůj i já. V současné době tvořím spíš po svém, tak mě okolnosti „nutí“ i myslet po svém. Určitě je vhodný začátek nesledovat blogery, kteří se živí cíleným pomlouváním ostatních; ne že bych se chtěla někomu montovat do toho, co má a nemá dělat – spíš potřebuju čistou hlavu, abych byla schopná oddělovat fakta od hypotéz …

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *